Časopis

O tom, že je důležité dávat pozor na správné pojmenování, jsem se v životě přesvědčil několikrát. Matně si vzpomínám na scénu připomínající jeden akční film ve chvíli, kdy jsem své tehdy ještě přítelkyni řekl Janičko. Zasvěcenému čtenáři rád sdělím, že to nebylo její jméno a ani se mu bohužel nepodobalo. Dalším životním momentem, kdy jsem si ověřil, že je dobré dbát na slušné vychování, byl můj dopis, ve kterém jsem tehdy ještě jako rotný vojenské základní služby vynadal panu Hadkovi za šíření nesprávně pojmenovaných éterických olejů mezi širokou veřejnost. Je pravdou, že v tomto případě došlo k jinému účinku než v předchozím případě, ale vraťme se k podstatě věci.

Lidstvo snad od samého počátku, o kterém se můžeme dnes jenom kvalifikovaně dohadovat, provází snaha většiny jedinců o poznání. Cíle poznání jsou různé: zpočátku šlo o poznání, jak přežít, jak lépe přežít, jak lépe ulovit, později jak si ulehčit různé každodenní činnosti, ale i touhu dozvědět se více o fungování přírody, fyzikálních či jiných zákonů, ale i jak pečovat o své (nebo i jiné) tělo či duši. Stejně jako v jiných oblastech života jsme stále svědky zmatků, omylů a neustálé snahy o nové objevy, ale také snahy o zavedení určitého řádu a jasnosti.

Před nedávnem se mi dostala do ruky moudrá kniha popisující historii botaniky a názvosloví. Čtenáři se zde nabízí srovnání, kdy v době pro nás stěží představitelné, cca 300 let před Kristem, bylo podle dostupných údajů známo asi 500 rostlin, zatímco dnes věda zná kolem 422 tisíc popsaných druhů. Je pravdou, že v tomto množství se jeden člověk nemůže vyznat ani omylem. Prvními lidmi, kteří měli na poznání rostlin zájem, byli samozřejmě šamani a babky kořenářky, které ale věda z pochopitelných důvodů neuznává, protože měřítkem pro naši kulturu není výsledek, ale též plynutí s hlavním proudem, čímž se možnosti běžného jedince západní společnosti ochuzují o bylinky, akupresuru, reflexní terapii, shiatsu, su-jok a mnohé další směry, které v některých případech při správném použití mohou zvednout zdraví o cenná procenta vzhůru. Prvními dokumentovanými badateli ve světě rostlin se tak stávají většinou lékaři nebo lékárníci, jimž nezbývalo než se zorientovat ve světě bylin, aby byli schopni svým pacientům nabídnout léky obsahující účinné látky.

Pojďme se oprostit od složitého vysvětlování botanického názvosloví a vezměme si příklad z běžného života. Pro laika mnohdy podobné rostliny, které jsou relativně úzce příbuzné, mohou mít různý obsah léčivých látek. Když to převedeme na lidi, tak třeba z rodiny Květináskových by byla schopna léčit Fanynka, ale ne nezbeda Pepíček. Převedeno na kytičky, lipový květ si budeme trhat z lípy srdčité, ale rozhodně ne z lípy plstnaté. Dodejme známé okřídlené heslo, že když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Tedy, není lípa jako lípa.

A tady se dostáváme k zásadní věci: jak poznáme, že tohle je lípa, a která lípa bude srdčitá a která plstnatá. Tedy, bude třeba učinit dohodu, že tato rostlina je lípa, tato se jmenuje srdčitá a tato plstnatá. Pokud bychom názvy prohodili, na stole by se nám mohl objevit šálek s čajem, který by nás nevyléčil, ale byl by dobrý tak na umývání nádobí. Pojďme se tedy shodnout na tom, že budeme věci nazývat pravými jmény dle naší dohody, protože to pro nás bude výhodné. Lípa nám sice nevytvoří mrazivou atmosféru v horkém letním dni, byť ji budeme nazývat místo lípy Janičko, ale pokud nenasbíráme ty správné květy, naše průdušky to neocení.

Na rozdíl od prvních badatelů máme to štěstí, že se nemusíme trápit tím, jak a proč se která kytička bude jmenovat, na nás už je maximálně to, abychom se je naučili poznávat a správně pojmenovávat. První fázi si jako uživatelé můžeme tak trochu odpustit a byla by na dlouhé povídání. My si ale řekneme o tom, kde všude se u bylinek a potažmo v kosmetice můžeme setkat s mírným zmatkem a kde jsou jeho kořeny. Jedním ze zdrojů pověstného guláše jsou sami vědci. Při tom množství názvů se prostě stane, že dva lidé popsali stejnou kytku pod různými názvy. Další možnost je, že se některý z botaniků chtěl ověnčit slávou a milou kytku, které se říkalo Janička Nováková přeřadil do jiné rodiny a začal jí říkat Janička Květinásková. Pak se samozřejmě stane, že přijedete do jiné země a bylinu tam koupíte pod jiným názvem než doma. Další romantickou záležitostí jsou názvy lidové. Názvy odborné, jinými slovy latinské, se tvoří podle ustálených pravidel. Nikoliv však už názvy národní (české, anglické, ...) a to samozřejmě neberu v úvahu lidovou tvořivost. Vezměme si příklad, kterým bude náš starý známý muškát. Pochází někde z Jižní Afriky a díky své kráse a snadné pěstovatelnosti se stal oblíbenou rostlinou takřka po celém světě. Jenže... v Anglii muškátům říkají geránie. Geranium je latinský název pro rostlinu, které u nás říkáme kakost. Muškáty se k nim dříve také řadily a v anglicky mluvících zemích jim tedy zůstal lidový název geranium. Takže se může stát, že člověk neznalý zmatku v oboru rostlin koupí z anglicky mluvící země Geranium oil, podívá se do nějaké příručky a označí jej s dobrou vírou jako – kakostový olej.

Tento příklad je ještě romantický, protože zde držíme v ruce muškátový (raději pelargoniový) olej, který se jmenuje kakostový. Horší by byl opačný příklad. On se totiž dělá éterický olej i z kakostu, který je méně kvalitní. Takže pokud bychom drželi v ruce kakostový olej, o kterém bychom si mysleli, že je z muškátu, už by nám to nevonělo.

Nemusíme chodit daleko pro další příklad. Z Austrálie se do Evropy dostal éterický olej z keře, který se v angličtině jmenuje Tea Tree, latinsky Melaleuca alternifolia. Do českého jazyka se začal překládat jako čajovníkový olej, což některé lidi vedlo k závěru, že se jedná o éterák z klasického čaje, byť jsou to rostliny příbuzensky i vzhledově od sebe na hony vzdálené. Prostý fakt, že si britští vojáci v Austrálii z této rostliny dělali nápoj, který nazývali čajem, spojil nespojitelné. A když jemný překladatelský odstín udělal z čajového stromu čajovník, oku a uchu jinými starostmi a vědomostmi zatíženého jedince tento rozdíl dojít nemohl.

Probrali jsme si tedy důležitost pojmenování rostliny správným jménem, pochopili jsme, že nám jde kromě vzhledu i o obsah účinných látek a účinky jako takové a zmiňme se i o dalším faktu, který vstupuje do hry. Je nám celkem jasné, že jiný výkon podáváme hladoví a jiný najedení, jiný smutní a jiný plní radosti, záleží i na tom, jsme-li prokřehlí mrazem či se potíme horkem. Stejně tak to může být i s rostlinami. Tatáž rostlina pěstovaná na různých stanovištích nám přinese jednak různý výtěžek požadované látky, ale také její odlišné složení.

Pozvu vás ještě jednou k mým oblíbeným muškátům neboli pelargoniím. Pěstují se v několika hlavních oblastech světa – v africké Rwandě, v Alžíru, Egyptě, Maroku, na ostrově Réunion, v Indii a Číně. Jednotlivé oleje se liší jak barevně (marocký je třeba tmavě žlutý, ostatní jsou žlutozelené až světle zelené), obsahem látek (třeba čínský olej obsahuje max. 8 % geraniolu, zatímco marocký jej má až  21 %), ale i vůní (marocký má sladce růžově bylinnou vůni, bourbonský pocházející z Réunionu je nasládlý, růžově-ovocný, a čínský má svěží vůni). Za nejkvalitnější se považuje olej z ostrova Réunion.

Podobně bychom dopadli třeba u levandule. I tam se bude obsah látek lišit podle druhu, ale také podle stanoviště. Pokud ji budeme pěstovat na místech, kde často fouká vítr, bude obsah oleje nižší než na závětrném stanovišti.

Naše exkurze voňavými jmény je u konce. Až tedy vezmete do ruky lahvičku s olejem nebo si budete číst názvy rostlin ve složení krému, budete možná o trochu shovívavější ke jménům, která ač vypadají složitě, dávají obsahu ten správný léčivý a duši hladící náboj.

Ing. Michal Pavlík