Časopis

Může se laik zodpovědně rozhodnout?

Při nedávném rozhovoru s p. Hadkem jsme narazili i na téma očkování, jeho smysluplnost a hlavně na to, jaké orientační body pro laika vlastně existují. Proto vznikl tento článek, který nemá čtenáře od očkování odrazovat, spíše je přivést k zamyšlení, co vlastně jako laici o očkování víme, čím jsme „krmeni“ oficiální propagandou, spočívající na jednostranných informacích. Každý rodič je totiž povinen ze zákona pečovat o své děti a dbát o jejich zdravotní stav. Tuto zákonnou odpovědnost stát nikdy nemůže za rodiče převzít. Rodič tedy musí být objektivně informovaný, a současně by měl mít právo požadovat chybějící informace.

Očkování je totiž – právně viděno – zásahem do těla, který vyžaduje ústní souhlas. Ale už jenom ta okolnost, že by nějaká lékařská metoda měla být založena na našem souhlasu, přijde řadě lidí neobvyklá. Vždyť očkování je po desetiletích praktikování skoro tak běžné a automatické jako dýchání či příjem stravy. V socializmu jsme si totiž velmi rychle zvykli na to, že za nás rozhoduje někdo jiný a bylo to – přiznejme si – docela pohodlné.

Z hlediska práva je problematika očkování věcně jednoznačná: Očkuje-li lékař pacienta proti jeho výslovné vůli, anebo bez dostatečného objasnění možných rizik očkování, dopouští se porušení odsouhlasených pravidel lékařské komory2 a ublížení na těle3 a může na něj být podáno trestní oznámení. Samozřejmě, že v praxi k takovým oznámením nedochází, protože je to pro pacienta bez důkazních materiálů problematické.

Lékaři se pojišťují tím, že dávají pacientům přečíst letáček o očkování a nechávají si podepsat, že byl pacient s očkováním dostatečně informován a srozuměn. Pokud pacient očkování odmítne, je vyžadován jeho podpis anebo se přinejmenším zapíše do karty, že pacient byl o očkování poučen, a přesto očkování odmítl. Při odmítnutí je někdy hystericky staven téměř na úroveň „vraha“ svého dítěte.

Proč je ale vlastně každé očkování tělesným poraněním či ublížením? Ochranná bariéra v podobě pokožky je propíchnuta a vědomě jsou do organizmu vpraveni nejen oslabení původci choroby, ale i další, vysoce pochybné látky. Bývá to v době, kdy je tento organizmus obvykle zdráv a nepotřebuje žádnou léčbu. A navíc – v případě novorozenců – ještě v době, kdy je organizmus z hlediska imunity nedozrálý a vůči vpravovaným látkám nemá dostatečně vybudovanou ochranu.

U lékaře tak vzniká zvláštní druh zodpovědnosti. Jednak zodpovědnost lékaře v každém okamžiku doporučení či prosazování očkování u svého pacienta, kterého obvykle zastupují rodiče a dále zodpovědnost u rodičů, zastupujících pacienta, kteří se mají rozhodnout, zda dítě nechat očkovat či, ne, případně u dos pělých, zda se sami nechat očkovat či ne. Jakékoliv rozhodnutí však vyžaduje DOSTATEČNOU INFORMOVANOST, aby člověk mohl zvážit „pro a proti“ u jakéhokoliv očkování.

Aby však rodič či očkovaný mohli vyslovit souhlas, měli by mít vodítko, jak vlastně porozumět dané oblasti a jak si sami pro sebe definovat to, co by měli po kvalitativní stránce od očkování očekávat a co by měli očekávat i od samotného přípravku se všemi přídavnými látkami, které přípravek obsahuje. Jde totiž o zásah, kdy se musí zohlednit jakákoliv podávaná látka, která je injekčně vpravována do organizmu.

Protože rodič nese zodpovědnost za své dítě, nese zodpovědnost i za své rozhodnutí a v konečném důsledku nepřímo i za dopady očkování. Proto nemůže zodpovědnost přenechat úřadům či lékaři, ale SÁM by si měl ověřit, zda předkládané očkování splňuje očekávání, která na něj klade. Jeho svéprávný a zodpovědný souhlas by tedy měl spočívat na třech základních informačních pilířích, které by pro každého pacienta měly být dostupné a srozumitelné:

1) přesvědčivé důkazy účinnosti
2) podklady, umožňující zvážení rizik očkování
3) reálné údaje o riziku onemocnění
 

Mám-li totiž jako rodič vyslovit svůj svéprávný souhlas s plnou zodpovědností, nemám to vůbec lehké! Musím se totiž o oblast očkování zajímat a musím si sám pro sebe nejdůležitější informace o očkování obstarat a objasnit. Jako rodič ale mohu při výkladu informací narazit na rozdílná pojetí pojmů.

Například u slova „ÚČINNOST“ si většina lidí představuje, že by očkovací látka měla přinést zdravotní přínos pro očkované ve srovnání s neočkovanými. Jako výsledný efekt tedy očekávají fakt, že očkovaný bude zdravější než neočkovaný.

Pokud se ale někdo systematicky ponoří do zjišťování a sledování účinností očkování, tak je velmi záhy konfrontován s tím, že NEEXISTUJÍ žádná systematická porovnání zdravotního stavu očkovaných a neočkovaných.

Oproti představě laika spočívá představa očkovacích expertů ve spoléhání se na účinnost očkovacích látek POUZE na základě čistě laboratorních hodnot! Tedy zjišťování množství protilátek v krvi (tzv. titru) neboli zjišťování tvorby protilátek proti určitému původci choroby. To, na čem je založena jistota expertů ohledně tvrzení, že vysoké hodnoty (tzv. titry) protilátek znamenají zdraví a vysokou pravděpodobnost, že dotyčný neonemocní danou chorobou, to zůstává záhadou. Studie, které by totiž systematicky zkoumaly vztah mezi úrovní titrů a zdravotním stavem, pravděpodobně neexistují4.

Vzhledem k tomu, že máme za sebou celosvětově nepřesvědčivou epidemii prasečí chřipky a řadu mediálně publikovaných zkreslených zpráv o účinnosti nejrůznějších léků5, nemá laik po ruce nic než obecné argumenty očkujících lékařů, kteří ani sami často po ruce žádné průkazné důkazy o účinnosti nemají (moje osobní zkušenost při průzkumu mezi pediatry).

Mimochodem – jaké hodnoty ohrožení onemocnění, proti kterému se očkuje, mohu vlastně zjistit?

Sledujete-li tisk a média, během posledních let jste jistě mohli zaregistrovat hrůzné scénáře!

Všimli jste si? U ptačí chřipky si pamatuji, že bylo klíčovou osobou ve zdravotnictví VEŘEJNĚ řečeno, že je ohroženo pět miliónů obyvatel naší republiky! (mimochodem, v danou dobu podle tehdejších údajů na internetu zemřelo v miliardové Číně a Asii celkem 69 osob a současně bylo registrováno asi 70 úmrtí na přípravek proti ptačí chřipce). Hysterii kolem prasečí chřipky ani nekomentuji. Stačí si přečíst projev pana prezidenta6. Pasáž o očkování tam zcela jistě nebyla bezdůvodně.

Jsou-li údaje o ohrožení zkreslovány buď lehkomyslně anebo jako důsledek komerčních tlaků, nelze se divit, že se laik nemůže zorientovat podle oficiálních údajů, neboť i výroky lékařských a úředních autorit se rozcházejí. I když přitom obě strany často používají statistické údaje.

Pokud si současně laik najde údaje o tom, že řadu infekčních onemocnění lze léčit dostupnými přípravky i po vypuknutí nemoci, jak se asi rozhodne?

To, co asi málokdo tuší, je fakt, že v sousedním Německu je ročně hlášeno cca 1500 onemocnění v souvislosti s očkováním, včetně asi 30 úmrtí1. Zvážení užitné hodnoty očkování v porovnání s riziky je však možné pouze tehdy, když se dá riziko porovnat, tedy statistiky uchopit a vyhodnotit. Když ale riziko nemohu posoudit díky řadě rozporuplných údajů, jak se vlastně mám rozhodnout? Jen proto, že to někdo říká?

Co vlastně o rizicích očkování víme v naší republice? Vždyť donedávna nebyly žádné vedlejší účinky očkování oficiálně registrovány, ba byly dokonce odmítány a u úmrtí nebyly možné souvislosti s očkováním brány na zřetel – byly tedy ve své podstatě ignorovány.

Jak je tedy vidět, tak stát vlastně rozhodování laikům neumožňuje, protože neposkytuje potřebné informace k zodpovědnému rozhodnutí. Tímto sice zodpovědnost stát přebírá sám, ale ve skutečnosti se tato zodpovědnost v praxi vytrácí a neprojeví.

V konečném hledisku tedy zůstává břímě rozhodnutí jen na rodičích, kteří se v důsledku neznalosti často spoléhají na to, že je zodpovědný ten, který očkování vyrábí a aplikuje.

Odpovídá to však v dnešním komerčním zdravotnickém světě skutečnosti?

Z hlediska rostoucího právního a zdravotního vědomí obyvatel je důležitá ještě jedna „drobnost“, která vzhledem k rozporuplným publikovaným medicínským údajům hraje roli. Naše ústava7 totiž zaručuje každému občanu právo na ochranu zdraví – v podstatě tedy i právo na ochranu před poškozujícími zákroky medicíny či právo na ochranu před těmi, kteří na základě nevědomosti či nedostatečné informovanosti či neověření určitých informací provádí v dobrém úmyslu lékařský výkon, který v sobě skrývá určité riziko pacientova poškození. Proto se nelze divit, že se rodiče dožadují více a více objektivních a srozumitelných informací, aby mohli získat dostatečné množství informací, umožňujících zodpovědné rozhodnutí.

Mgr. Alois Komorous, (klinický farmaceut)

Zdroje:
1 Ist das Impfrisiko kalkulierbar? (tedy „Je riziko očkování zkalkulovatelné?“), Hans U. P. Tolzin, Impf-report č. 62/63, leden/únor 2010)
2 Etický kodex České lékařské komory § 3 bod 4 (o povinnosti srozumitelného informování)
3 Právní odpovědnost v medicíně, Jitka Stolínová, Jan Mach, Nakladatelství Galén, 1998, ISBN-80-85824-88-4
4 Auf der Suche nach dem Wirkungsnachweis, (tedy „Na cestě za důkazem účinnosti“), Hans U. P. Tolzin, Impf-report 36/37
5 http://www.nezavislyporadce.cz/str/stripky04-08.php 
   http://www.nezavislyporadce.cz/str/stripky03-04.php
6 http://www.klaus.cz/clanky/2534#p-top-icons
7 Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., čl. 31