Časopis

Každý, kdo se začal zabývat výrobou kosmetiky téměř současně musel řešit i problém, do čeho vyrobenou kosmetiku naplnit. Na jedné z výstav jsem od jedné informované návštěvnice vyslechl i mimořádně zajímavou poučku. Chemická kosmetika patří do plastů, zatímco přírodní se pozná podle toho, že je ve skle. Nezbylo, než tento téměř „vědecký názor“ obdivovat a, jak jinak, myslet si své.

Tak trochu mi to připomnělo mé první vyrobené preparáty na začátku osmdesátých let. Přiznávám, měl jsem to naprosto jednoduché. Zákazníkům, kteří ode mne požadovali, abych jim něco vyrobil, jsem svůj souhlas podmiňoval výzvou, aby si na to nějakou tu lahvičku nebo dózičku přinesli. Byli předem poučeni o nutnosti čistoty, a tak jsem dostával skvěle vyčištěné lahvičky a dózičky, někdy od tzv. značkové kosmetiky, jindy to byly naopak obaly no name. Na mně už pak jen zbylo, onu domácí čistotu ještě před naplněním zpečetit vydezinfikováním. Jó to byly časy… Tento „totální recycling“ jsem ale s počtem vyrobených preparátů jsem celkem rychle začal na žádost zákazníků nahrazovat vlastními obaly.

Důvodů bylo hned několik. Nejen, že je poněkud hloupé, pokud je v obalu jiný preparát, než deklaruje nápis, následné přelepky uvádějící informace na pravou míru taktéž nelze označit jako „vrchol estetiky“. V době, kdy hnacím motorem prodeje byl termín přírodní kosmetika, jsem se dopustil malé chyby, kdy jsem s klienty konzultoval, jaké představy o obalu mají. Díky časové prodlevě si již přesně nevzpomínám, ale jistě se moc nespletu, když napíši, že všichni byli stejného názoru jako ona shora zmíněná návštěvnice výstavy. Tehdy jsem v Mnichově objevil několik velkoobchodů, které různými obaly zásobovaly lékárny. Srdíčko mi poskočilo radostí, a tak jsem nakupoval skleněné dózičky, lahvičky i láhve. Radost zákazníků ze „skleněné, přírodní kosmetiky“ se zdála být bezmeznou. Radost kazily snad jen sprchovací oleje, které jsem jaksi z bezpečnostních důvodů dal pro jistotu přece jen do plastů. Cosi mi napovídalo, že i „špatný plast“ je pořád rozumnější řešení, než sklem „přírodně rozřezané nohy“. Jak velká radost byla, tak krátkého trvání měla. (Ne)jednou z rukou vypadnuvší skleněná láhev s koupelovým olejem zničila smalt na vaně, jindy pak rozbila dlaždici na podlaze. Taktéž preparáty ve skleněných dózách v mnoha případech doslova vyvolávaly vrásky. Ještě ne plně probuzeným dámám se stávalo, že skleněné kelímky vyskakovaly z rukou a rozbíjely umývadla. A tak nezbylo než vyslechnout do omrzení opakovaná přání toužící po přírodní kosmetice v tentokráte „nepřírodních“ obalech. Onen praktický „ortel smrti“ pro sklo znamenal, že mi trvalo více než dlouho, než jsem je rozdal s různými vzorky.

A nastalo hledání. Plastů známe celkem značné množství. A nejen to, druh plastu definuje i „cenové parametry“ obalu. V tomto případě pak nesmí jít o cenu, zde je tím nejdůležitějším faktorem chemická stabilita plastu, jež by měl být použit. A tak, dle druhu preparátu, přicházely v úvahu výhradně a jen PP a HDPE, tedy polypropylen a tzv. vysokotlaký polyetylén. Jedna firma nám před mnoha lety nabízela „plastové dózy“ a zaslala i vzorky. Ani ve snu mě nenapadlo, že by se mohlo jednat o PS, tedy polystyrén. To mi došlo až druhý den ráno, kdy výrobní vzorky krémů s éterickými oleji onen, pro tyto účely naprosto nevhodný plast, přetvořily na něco mezi jakousi žvýkačkou a smaženým sýrem s „regenerační krémovou náplní“. Toto je důvod, proč krémy z naší produkce přichází do dóz povětšinou z PP. Značnou část produkce tvoří preparáty, jež přichází do láhví. Hnědé sklo ponechme bokem, krom poznámky, že výrobek chrání dokonale před vlivem UV záření. Přeprava preparátů ve skleněných láhvích by nemohla probíhat stávajícím způsobem, ale nejspíše s bezpečnostní agenturou v pancéřovaných vozidlech. Většina tekutých preparátů je pak balena do PET, Je jedno, zda se jedná o obaly prodejní, či větší doplňkové. PET jehož celé jméno může dělat problémy vyslovit – polyethylentereftalát, je velice zajímavý plast.

Patří k těm novějším a jedná se o chemicky velice stabilní plast. Doslova lze říci, že má velice blízko ke sklu. Občas se stává, že dostávám dotazy, kde pisatelé mají strach, že právě PET uvolňuje zdraví škodlivé ftaláty. Naprosto zbytečná obava. Ftaláty se mohou uvolňovat např. z obalů, které byly zhotoveny z PVC, a pronikat do potravin, nápojů či kosmetiky. Důvod je zcela prostý. Ftalátové molekuly nemají pevnou chemickou vazbu na PVC. Ftalátové molekuly lze označit za mírně lipofilní, to znamená, že snáze přecházejí do výrobku, jež má tukový charakter. V PETu jsou (tere)ftaláty chemicky pevně spojeny a jejich uvolnění v tomto smyslu není možné. Konec konců o jedinečné chemické stabilitě PETu svědčí i skutečnost, že je to v oblasti obalů asi jediný plast, na kterém si vyláme zuby i náš „všelikvidátor“ ORANGE-SANITOL.

Karel Hadek