Časopis

Ač nerad, občas jsem jako chemik donucen zabývat se nejen tím co vyrábí firma AKH, ale i tím, co vyrábí jiní. Ale k tomu se vrátím později.

Kdysi, když jsem na začátku osmdesátých let s kosmetikou v Německu začínal, platily trošku jiné předpisy a tak dnes, samozřejmě že s nadsázkou, říkám, že tehdy byla kosmetika daleko ekologičtější. Kvůli její produkci se nepopsalo tolik papíru a nepotisklo tolik plastů. Dokonce nebylo třeba ani tolika zaměstnanců.

Jak známo doba se mění a s ní i předpisy. Ať již bývala dříve kosmetika jakákoli, vždy nějaké ty předpisy platily. Z pohledu státu a ekologů byly vždy samozřejmě nedostatečné a tak docházelo a stále dochází k jejich novelizaci. Nechci zde pitvat vše, co pamatuji, proto se budu věnovat jen fenoménu zvanému INCI, neboli povinnosti výrobce deklarovat složení kosmetických výrobků.

Do dnešních dnů na kurzech aromaterapie nejen říkám, ale i zdůvodňuji, proč zhruba 90 % toho, co se na trhu objevuje (jak před INCI, tak po INCI) není kosmetika, ale antikosmetika. Za těchto okolností naprosto souhlasím s názorem, který vedl k zavedení této nomenklatury. Každý spotřebitel má právo vědět, co obsahuje výrobek, který si buď chce zakoupit, či již zakoupil. I zde bych však volil trošku přísnější formu. Nikoli má právo vědět, ale povinnost! Za těchto okolností by pak ve školách musel být zaveden zcela nový předmět, něco jako kosmetická (a nejen kosmetická) sebeobrana občana. Tehdy se strhla diskuse a není bez zajímavosti, že požadavek na informování spotřebitele o složení výrobků byl výrobci komerční kosmetiky striktně odmítán. I oni měli srozumitelné důvody – obchodní tajemství, cena vývoje receptur ap. Tlak spotřebitelů však s časem rostl a náhle se stalo to, co nikdo neočekával, ani nepředpokládal… Starší argumentace, proč by se složení nemělo udávat doslova a do písmene, přes noc přestala existovat a přišlo se s naprosto novou politikou. Ač se to může zdát i humorné, byli to právě renomovaní výrobci komerční kosmetiky, kteří zcela dobrovolně začali složení deklarovat. Marketingoví psychologové jim dobře poradili. „Obyčejný spotřebitel stejně neví co je co, tak to tam napište a investujte do nového reklamního sloganu: Nemáme před vámi co skrývat, používáme jen to nejlepší a nejvhodnější…“ A že to zabralo jsem se přesvědčoval na vlastní oči.

Lidé v supermarketech (v Německu) otáčeli lahvičky či dózy s kosmetikou a měli zajímavé hodnotící kriterium. Je to tam, je to dobrá kosmetika, není to tam, je to špatná kosmetika. Ne každý je chemik, ne každý nosí INCI seznam v hlavě, aby se podle těchto údajů mohl rozhodovat. Jedna věc je přečíst si, co za složku tam je, a druhá vědět, proč byla použita, jakou má funkci. A samozřejmě vztah jak jednotlivých složek, tak celého výrobku k pokožce člověka. Tento problém přetrval až do dnešních dnů a já se mohu vrátit k první větě tohoto článku. Mnozí za mnou dochází s dotazy pane Hadku co říkáte…? A už mám v ruce nějaký ten výrobek jakéhosi výrobce. Přiznávám se, ač chemik, ani já nemám v hlavě všechny informace o všem. A tak se občas stává, že krom toho co posoudit mohu, musím taktéž odhadovat.

Dotazů, co je co, je stále dost, a tak jsem se rozhodl nejen napsat průvodní článeček k této problematice, ale na pokračování i některé pojmy objasnit.

Dnešní legislativa přikazuje, aby přímo na obalu, či pokud to není možné, pak na příbalovém lístku, který je nedílnou součástí kosmetického výrobku, byl nápis „Ingredients“ a poté vyjmenovány jednotlivé složky od největšího podílu v sestupné řadě. Nikoli však v českém či národním jazyce, ale dle tzv. INCI normy či seznamu. (INCI znamená internacionální nomenklatura kosmetických ingrediencí).

Zavedení tohoto opatření však dle mého není naplněním poslání, tedy práva na informace, neboť bych mohl jmenovat tisíc a jednu námitku. Ale abych byl konkrétní.

V seznamu ingredienci objevíme nápis Olea Europaea… ano, všem dobře známý olivový olej. Ale pokud nám to výrobce jinak neprozradí, nikdy se nedozvíme, zda se jedná o olivový olej lisovaný za studena či za tepla. Nedozvíme se ani, kdyby to byl olej vyzískaný chemickou extrakcí….

A pokud by to byl olej vyzískaný touto cestou, nikdy se nedozvíme, jak vysoký podíl organických (tedy chemických) rozpouštědel v něm zůstal. Legislativa ignoruje právo na informaci o takovýchto „zbytcích delikates“ v použitých kosmetických surovinách. Jiným příkladem může být například Arachis Hypogaea, tedy arašídový olej. Když jsem ho poprvé sháněl, moji dodavatelé znalí mých kvalitativních požadavků, mi samozřejmě dodali to nejlepší, co měli. V analytickém certifikátu jsem se dočetl i věcičku, která mě sice potěšila, ale neznalý problematiky pěstování, sklizně a skladování arašídů jsem ji prostě nevěnoval pozornost. Analytický certifikát potvrzoval, že dodaný olej prokazatelně neobsahuje aflatoxiny – extrémně jedovaté produkty látkové výměny specifických druhů plísní. Když byl arašídový olej z první zakázky prodán a já jsem učinil další objednávku, bylo mi řečeno, že v té původní kvalitě, tedy bez aflatoxinů prostě není. A já byl postaven před otázku, zda koupit pro zákazníky olej s aflatoxiny, byť v množství které je regulováno a tedy povoleno vládními směrnicemi anebo čekat. A tak jsem čekal a čekal, a zákazníci se mnou.

No a do třetice všeho dobrého i zlého. Triticum vulgare. Za tímto názvem se schovává dle INCI olej z pšeničných klíčků. Když jsem úplně na začátku sháněl různé informace, mnoho autorů psalo o tomto oleji, „že je to velmi silný olej a měl by se málo používat, protože může vyvolávat alergie“. Kurňa, kdo by se v dnešní době nebál alergie, že ano…? No a tak jsem sháněl olej z pšeničných klíčků lisovaný za studena a jak je v Německu zvykem i „naturbelassen“, tedy volně přeloženo nijak neupravovaný, či přírodně ponechaný. Přišly mi vzorky oleje, analytické certifikáty a při jejich pročítání se o mě pokoušela mrtvice. Spíše než kosmetický olej, bych to definoval jako olejovou sbírku těžkých kovů. Co si do dneška pamatuji, kvanta olova, niklu, rtuti a kadmia. Zapomenout nesmím ani na herbicidy, pesticidy a fungicidy v daném certifikátu a tedy i oleji. Volal jsem dodavateli, co mi to poslali, a dostal jsem ubezpečení, že jen to, co jsem si výslovně přál. Následovala lekce o pšenici od odborníků a já se dozvěděl, že pšenice je prostě magnet na těžké kovy, a tak v té mé nejvyšší, přírodně ponechané kvalitě, jsou prostě obsaženy. V tu chvíli mi došlo, proč je to „tak silný olej“, proč může vyvolávat alergické reakce. Pokud někdo alergicky reaguje na nikl a namazal by se tímto olejem, byl by to fakt zázrak, aby nezareagoval. Tehdy jsem se též dozvěděl, že to byli právě chemici, kteří vyvinuli technologii, jak z přírodně ponechaného oleje lze udělat olej použitelný. Šetrně jej zbavit těžko-kovové taky přírody, jakož i dalších jmenovaných jedůvek a udělat je použivatelným.

Jak už jsem psal, i přes INCI zůstává otazníku více než je zdrávo. Budu jen a jen rád, pokud tato rubrika bude živena dotazy zvídavých čtenářů. A bude mi potěšením, pokud se nám společně podaří některé otazníky prostě zrušit.

Phenoxyethanol - Jedná se o chemickou konzervaci, používá se velmi často u krémů a pleťových mlék a budeme ji nacházet někde u konce seznamu ingrediencí. Používání phenoxyethanolu nelze doporučit, protože je schopen vyvolávat alergie (kontaktní ekzémy).

V poslední době se v odborném tisku objevují i zprávy o výzkumu neurotoxicity phenoxyethanolu. I to jsou důvody, proč tato látka nebývá používána samostatně ve vyšší koncentraci, ale používá se v kombinaci s jinými konzervačními látkami, čímž za cenu nárůstu počtu konzervantů ve výrobku, lze dosáhnout snížení množství jednotlivých konzervačních složek.

Natriumlaurylsulfát (dále jen NLS) - tuto chemikálii můžeme najít sice ne ve všech, ale téměř ve všech mycích a čisticích prostředcích. Z hlediska chemického se jedná o ester, který vzniká reakcí laurylalkoholu s kyselinou sírovou. O NLS je známo, že je schopný alergizovat a dráždit pokožku. Jeho použití v kosmetice je dáno jeho nízkou cenou, vysokou mycí (odmašťovací) schopností a výbornou pěnivostí. Jeho HLB hodnota se pohybuje někde kolem 40, je tedy zřejmé že při aplikaci na pokožku ji musí extrémně silně odmašťovat. Při dlouhodobém používání (v pěnách do koupele, sprchovacích gelech, výrobcích pro intimní hygienu, šampony) dochází postupně k chronickým škodám na pokožce. Suchost, šupinatění a svědění jsou průvodní jevy. Pokud takto, po léta - a nyní jsem na pochybách, zda napsat „hýčkanou“ či likvidovanou - pokožku vystavíte slunečním paprskům… nezapomeňte na to, že díky používané (anti)kosmetice ji máte předpoškozenou a i sluníčka snese dááááleko (to není chyba tisku) méně. Jen tak mezi námi, vůbec mě nepřekvapuje, že po zavedení tenzidů do kosmetického používání, tedy nikoli výhradně jen NLS, se s několikaletým zpožděním začíná objevovat progresivní nárust počtu rakovinových onemocnění pokožky! Ale ono je to jednodušší udělat blbce ze sluníčka. Jedno je však jisté. Ve vzdálenosti zhruba 160 milionů kilometrů může být sluníčku ukradeno, co si na něj lidé, ať již obyčejní nebo i vysokoškolsky vzdělaní, zde na Zemi vymýšlí. Na principu věci samotné to jaksi nic nemění. Bohužel stejně tak nutno konstatovat, že nevědomí před následky neochrání!

No a na závěr něco jako přání dobré chuti… Není žádným tajemstvím, že NLS se celkem běžně používá i v zubních pastách…. Sice nevím a nechápu proč, ale to až někdy jindy. Jen okrajově se zmíním o negativním vlivu na symbiotickou ústní mikroflóru a fyziologické funkce dásní. Takže trošku černého humoru. Pokud máte v ústech nedostatek aftů, začněte používat zubní pasty s obsahem NLS. Při trošce štěstí nebude trvat dlouho a afty přestanou být ve vašich ústech nedostatkovým zbožím.

Karel Hadek