Časopis

Na našeho významného dermatologa, jehož 12. výročí úmrtí si připomeneme v červenci, vzpomíná MUDr. Karel Fahoun, DrSc. Dozvíte se i o historii Ústavu lékařské kosmetiky v Praze, v jehož čele stál.

Absolvent lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Operoval, jako host, v Londýně, Vídni, Budapešti, Frankfurtu, Heidelbergu a Erlangenu. 30 let vedl plastickou chirurgii Ústavu lékařské kosmetiky v Praze. Za tu dobu vyučil řadu dnešních předních odborníků v oboru estetické chirurgie. Dizertačními pracemi „Rhytidektomie a blepharoplastika“ (operace obličeje a víček) a „Korektivní rhinoplastika (operace nosu) - nové operační postupy“ získal nejvyšší odbornou hodnost doktora věd - DrSc. Je nositelem medaile Masarykovy Akademie Umění v Praze a členem výboru Společnosti estetické chirurgie Jana Evangelisty Purkyně.
 

Pane primáři, kdy jste se poprvé s panem docentem setkali?
V roce 1971, když jsem se vrátil z Anglie, kde jsem byl dva roky v Edinburghu na klinice. V „kosmeťáku“ tehdy nebyl žádný chirurg, protože ten poslední, který tam byl, emigroval. Půl roku zde nefungovala chirurgie a já jsem tam byl doporučen jako chirurg z plastické chirurgie od akademika Buriana. V roce 1971 jsme se tedy sešli a dělal jsem v „kosmeťáku“ s docentem Feřtekem 33 let.
 

Jaký byl pan docent jako ředitel?
My jsme nebyli jenom kolegové, byli jsme velice důvěrní osobní přátelé, takže jsem byl jeho – jak se tehdy říkalo – nomenklaturní kádr. To znamená, že jsem ho zastupoval jako ředitele a kdyby skončil, přebíral bych jeho místo. Což jsem nikdy nechtěl, protože jsem řekl, že ředitelovat mě neláká a mám dost starostí s vedením chirurgie.

Ale spolupracovali jsme spolu dobře, každé ráno jsem k němu nejprve zašel do ředitelny, dali jsme si kafe a probrali jsme, co bylo zapotřebí i provozně. Byly to takové provozní desetiminutovky, velice neformální, krátké, ale užitečné. Zbytečné řeči jsme si nechávali na jindy, protože se začínalo velmi brzy. Já jsem začínal v 7 hodin a to tam již čekali lidé.
 

Jak jste s panem docentem vycházeli?
Velice, velice dobře. Jak říkám, byli jsme důvěrní přátelé a setkávali jsme se i mimo pracoviště. Navštěvovali jsme se i o dovolených. Při těchto setkáních jsme neřešili jenom pracovní problémy, ale někdy jsme se tomu nevyhnuli, protože bylo vždycky co řešit.
 

Jaký byl pan docent jako člověk?
No, pan docent dovedl být výbušný, trošičku cholerický, pak ho to mrzelo, protože když vybuchnul a potom se vzpamatoval, už to zpátky vzít nešlo. To bylo takové přátelství, nejenom se mnou. Po výbuchu nastávalo udobřování a víceméně se vše vrátilo do normálních kolejí. Ty jeho výbuchy nebyly na škodu, protože když je člověk naštvaný, řekne věci, při kterých by si normálně dával pozor na ústa, ale vždycky na tom něco je, takže bych řekl, že to bylo konstruktivní.
 

Vzpomínáte si na nějakou příhodu, která ovlivnila Váš vztah s panem docentem?
Nemohu říci příhodu, to byl neustálý kontakt a my jsme se ovlivňovali vzájemně. Prakticky každý den. Ale nakonec mezi námi došlo k nedorozumění, které bylo tak výrazné, že jsme spolu rok nemluvili. Bylo to za Gorbačova, kdy došlo k takovému uvolnění a nedemokratické situaci. Pan docent Feřtek chtěl končit a vybral si za nástupkyni doktorku Adámkovou. Byla to zvláštní dáma, mladá, docela pěkná, výrazná svazačka, která se účastnila všech jednání a všech stranických akcí na městském výboru strany. Já jsem ji učil držet skalpel v ruce. A tohle byla věc, o které se pan docent se mnou neporadil. Mě to trošku mrzelo, protože jsem se vrátil z dovolené a bylo mi oznámeno, že mým vedoucím je paní doktorka Adámková, která chirurgii rozuměla jako... nechci říkat co. Byla velice ambiciózní, Feřtek tam chtěl zůstat jako zaměstnanec a ona mu tam udělala ordinaci, kde měl velmi rozsáhlou klientelu, kterou ošetřoval.

Pan docent Feřtek bohužel nedovedl odhadnout lidi. Doktorka Adámková mu všechno zařídila a já jsem se s Feřtekem rozešel, protože jsem to nepokládal za fér a kamarádské jednání. Předtím jsme se radili o každé hlouposti a takovou důležitou věc mi neřekl. Já za ním po dovolené přišel do ředitelny, nenechal mne ani sednout a suše mi oznámil tuto změnu. Já sklapl kufry, odešel jsem a věnoval se svému oddělení. S panem docentem jsem přerušil veškeré styky.

Během 14 dnů, poté, co byla paní doktorka Adámková jmenována, docentovi Feřtekovi tu jeho ordinaci zakázala. Feřtek z toho byl zoufalý a postupem času se situace vyhrotila tak, že v Ústavu vznikl bílý teror, protože Adámková si k sobě vzala svého oblíbence, ekonomického náměstka, přiklonila se k ní vedoucí partaje, přiklonil se k ní vedoucí svazu československo-sovětského přátelství, vzala si svého právníka, který mne začal pronásledovat a šikanovat moje oddělení.

To se mu moc nedařilo, protože to moje oddělení léta vydělávalo obrovské peníze nejen pro ústav, ale pro celý stát. My jsme vydělávali 10 miliónů za rok v cenách, které se dnes nedají s operacemi vůbec srovnat. Takže jsem tam měl takové trochu mimořádné postavení, a proto jsem se choval jako suverénní šéf chirurgie a dostával jsem se s doktorkou Adámkovou dost často do konfliktu. Došlo to tak daleko, že se mne chtěla zbavit, protože jsem byl velice nepříjemný.

V té době přišla o práci asi třetina zaměstnanců, kteří pracovali roky v Ústavu kosmetiky. V celém ústavu bylo zoufalé napětí. Chodili si mi stěžovat a já jsem se těch zaměstnanců zastával. Dopadlo to tak, že jsem měl být zbaven své funkce a svého postavení. Byl jsem bojovník a napsal jsem mnohastránkový rozbor situace v Ústavu kosmetiky a podal jsem jej primátorovi, který byl vlastně zakladatelem Ústavu kosmetiky. Podal jsem jej do revizní a kontrolní komise, na ministerstvo, na ředitelství středočeského kraje, na partaj i na odbory. A to z toho důvodu, aby se to nedalo zamést pod stůl a muselo se to vyšetřovat. Ustanovila se velká komise, kde všechny tyto funkce byly zastoupené a jednání probíhalo na stranické půdě na městském výboru strany.

Já jako nestraník jsem byl upozorněn, že nesmím o jednání s nikým hovořit, že nesmím nic vynášet, protože to je přísně stranická záležitost. Skončilo to tím způsobem, že jsem byl pověřen vedením Ústavu a likvidací celé té „grupy“. V té době jsem zvítězil skutečně jen já sám, protože když došlo ke sporu, celý ústav dal ode mne ruce pryč.

Bylo to tedy hop nebo trop, buď zůstane doktorka Adámková, nebo já. Ačkoli jsem byl nestraník, postavil se za mě férový chlap, bývalý horník, předseda partaje Prahy 1, 2, kterého jsem vůbec neznal, ale měl názory, se kterými jsem souhlasil, co se týkalo ústavu, jeho budoucna, jeho fungování a tak dále. A v té době jsem se zase dal zase s Feřtekem dohromady a víceméně se tím Feřtek rehabilitoval.

Feřtek si uvědomil, že volba doktorky Adámkové byla počátkem konce ústavu. To už se psal rok 1988. Na konci roku jsem se stal ředitelem Ústavu lékařské kosmetiky. Lítal jsem z ředitelny na operační sál, udělal jsem krátkodobý, střednědobý a dlouhodobý plán vývoje ústavu, který mi byl schválen. Musel jsem jednat i se soudruhem Šloufem, který byl stranickým vedoucím pro Prahu. S tím jsem se domluvil velice dobře, mé plány schválil. Já jsem ředitele dělat nechtěl.

Do toho přišla revoluce, kterou jsem v ústavu zažil. Tiskli jsme a rozmnožovali literaturu, kterou jsme potřebovali ke své práci. A pak došlo k různým změnám, protože se privatizovalo. Skupina tří lidí ústav koupila a já jsem tehdy byl součástí vedení, víceméně poradní hlas.

Ale měl jsem k nim zásadní výhrady, takže mě za velice krátkou dobu na schůze přestali brát, protože jsem jim řekl otevřeně, že si vedení ústavu představují nedobrým způsobem. Chtěli dělat Baťu, ale chovali se jako prťáci. První co udělali, že v ústavu, který byl už několik let určený k rekonstrukci, začali dělat mramorové podlahy, byly to vyhozené peníze. Tělocvičnu, která byla tehdy jediná v Praze, zrušili a udělali z ní ředitelství. Najednou tam byli namísto jednoho ředitele prezident a čtyři ředitelé.

Nakonec se začali hádat a skončilo to soudním jednáním. Já jsem se již na to nemohl dívat a v roce 1995 jsem z ústavu odešel a začal pracovat na jiných pracovištích. Na Homolce, v Krči a v Thomayerově nemocnici, kde pracuji dodnes.

Kdy jste se setkal s panem docentem naposledy? 

Potom jsem se zase začal s docentem Feřtekem stýkat, protože to naše dlouholeté přátelství byl kus života, kterého jsme si velice vážili, byly to jedny z nejhezčích dob a roky společné práce. Feřtekovi ale začalo zdraví valem odcházet. Do poslední chvíle doma ordinoval, i když už byl na vozíčku a sám si vařil, protože jeho manželka vedla kosmetickou školu. Byl odkázaný sám na sebe a skutečně to nesl nepředstavitelně hrdinsky. Takže jsem se s ním naposledy setkal, když jsme ještě slavili jeho narozeniny. A tak jsem ho naposledy viděl asi čvrt roku před smrtí.

Samozřejmě se mne jeho smrt velmi dotkla, protože jsme zažili hodně dobrého i veselého a doby jeho úřadování na pozici ředitele Ústavu lékařské kosmetiky patří k mým nejkrásnějším v životě. A nejen mým, ale i všech tehdejších zaměstnanců a pracovníků, kteří na něj vzpomínali.

Ústav lékařské kosmetiky byl svým způsobem ojedinělým zařízením, kde byly pod jednou střechou soustředěny různé meziobory, které se vzájemně propojovaly. Ať již to byla dermatologie, plastika, kadeřnictví, kosmetika, stomatologie, psychologie, oční lékařství a jiné. Byla to týmová práce, svým způsobem ojedinělá v celém světě.
 

Vzpomenete si někdy na pana docenta?
Velice často si na něj vzpomenu. A když se sejdu s kolegy, tak na něj vždy zavzpomínáme.
 

Pane primáři, velmi Vám děkuji za rozhovor pro časopis Aromaterapie.

Bc. Eva Wastlová,
profesionální kosmetička