Časopis

Mnohá onemocnění jsou způsobena někdy přímo, jindy pak zapříčiněna či podstatně zhoršována psychickým stavem. Někdy se u nemocného podaří najít původ onemocnění v jeho těle, jindy však jakoby nemoc neměla naprosto žádný důvod. Zde potom mluvíme o psychosomatických onemocněních. Ta vznikají, pokud jedinec přijímá a vyhodnocuje informace přicházející ze svého okolí jako negativní.

Důvody negace mohou být samozřejmě subjektivní či objektivní. Množství impulsů je pak prakticky neomezené. Může to být např. dlouhodobý nesoulad v rodině, stejně tak pracovní přetížení, existenční strach a mnohé další. Počet psychosomatických onemocnění je i jistým obrazem společnosti.

Každá společnost je nějakým způsobem řízena a spravována. Řídícím prvkem společnosti je její vláda, parlament a další orgány státní správy. Podle kvality své práce, podle plnění úkolů ve prospěch společnosti a hospodaření se státními prostředky pak nejen utváří stav společnosti, ale formuje i nálady. Pokud se ohlédneme zpět a racionálně hodnotíme, kdo a jak nám vládl, nezbývá než konstatovat, že zde nebyly ani vlády levé, ani pravé, ani středové. Přesnější termín by byl populistické, prospěchářské, pletichářské, samoobslužné se zlodějskými prvky. Zjednodušeně by se dalo říci ekonomická mafie.  

Státní dluh nevznikl proto, že by si jeho vytvoření kterákoli strana vytyčila jako politický cíl, a proto byla většinou národa zvolena! Byly to politické trafiky, ve formě zbytečných úřadů, korupce na nejvyšších místech. Nekontrolovatelné rozhazování peněz daňových poplatníků bylo deklarováno jako investice. Rozkrádání státního majetku z pozice moci, tedy ničení hodnot vzniklých díky práci daňových poplatníků, ať již pro soukromý prospěch, či politické ambice, se stalo běžnou praxí. Za vytvoření státního dluhu ve výši kolem 130.000 Kč na každého občana České republiky se ani jeden z politiků zleva, středu, ani zprava nestyděl.

Dodnes se nestydí pobírat bohatě dimenzované odměny, jejichž důsledkem je další narůstání jimi způsobeného státního dluhu. Ani nyní, kdy je republika ekonomicky když ne na dně, pak nedaleko ode dna, nejsou ochotni přijmout racionální opatření. Místo aby vytvořili racionální předpoklady pro fungující stát, „podporují a narovnávají“ ekonomiku země tím, že hází pod nohy klacky malým a středním podnikatelům a sdírají kůži z těch, kteří hodnoty státu vytváří. Tedy z daňových poplatníků!

Plošné zvyšování daňového zatížení, bohužel nelze nazvat jinak, než ukázku buď neschopnosti, ne-li zlovůle. Historie nás učí, že stát může fungovat, pokud jsou hodnoty vytvářeny, nikoli likvidovány. Ekonomické „kalouskování“ sice může znít hezky, ale ekonomika se neřídí politickými proklamacemi a už vůbec není matematikou přímé úměry. V dobách globalizace je nezbytně nutné chránit oprávněné nacionální zájmy.

Pokud se podíváme o dvacet let zpět, Čína byla ekonomickou nulou. A dnes? S čínským zbožím se setkáváme na každém kroku. Samozřejmě, že značný podíl na tom má „schopnost“ všech bývalých vlád, za přispění řídícího centra EU, „vylepšovat“ podmínky pro podnikání tak, že větší firmy odchází do - jak legislativně, tak daňově - příznivějšího zahraničí, zatímco malé a střední svou byrokracií pomalu ale jistě činí konkurence neschopnými, tedy likvidují.

Vše je spojeno se vším, jeden nemusí vyrážet do Číny, pokud chce posoudit „úctu politiků“ k těm, co hodnoty vytvářejí. Stačí se podívat na české silnice. Nejen, že se na části z nich napakovali jejich stavitelé za přispění tehdejších vlád. Jejich údržba jako by nebyla žádoucí. Nejen, že stojí peníze, ale státu nic nevynesou. Pro vládu je jejich mizerný stav chlebodárným! Mafiánským způsobem plní „státní černou díru“ obhospodařovanou nyní dlouholetým expertem, panem Kalouskem. Za škody, které vznikají daňovým poplatníkům dezolátním stavem silnic na jejich majetku, tedy motorových vozidlech, stát kasíruje nejen část peněz ze zisku autoopraven, ale navíc i 20% DPH! Sicilská mafie je proti nim dle mého jen navoněný plyšový medvídek.

Takto bych mohl pokračovat přes ekologii všeobecně, speciálně pak ekologii provozu na poničených silnicích, hospodaření státem vlastněných podniků, zdravotnictví, státních zakázkách atd., až do nekonečna. Jediné, co mi z toho vychází, je, že takovéto vedení státu, permanentně traumatizuje psychický stav společnosti. Vzniká nespokojenost v současném životě, šíří se obavy z budoucnosti. Snižuje se tělesná výkonnost, vytrácí se motivace. Pochopitelně, že takováto politiky vytvářená psychotraumata zcela zákonitě oslabují imunitní systém každého takto postiženého občana. I zvýšená nemocnost je pak důsledkem. Za léčení by měli platit choroboplodní politikové vládních uskupení, nikoli postižený daňový poplatník!

Na otázku, kdo zde vládne, by dle mého bylo absurdní hledat odpověď v intencích politického vnímání, tedy levice či pravice. Z mého pohledu je politik povětšinou choroboplodný zdroj šířící ve společnosti psychosomatická traumata, v posledních letech pak přímo epidemickou formou.

Mluvíme-li o psychosomatických problémech či chorobách, jež správa státu svojí dlouhodobou traumatizující politickou činností aktivuje či dokonce vyvolává, nelze nezmínit chronické bolesti. Mohou to být bolesti hlavy či pohybového aparátu. Dále chronická únava, ztížené usínání až nespavost, nechutenství k jídlu spojené se zažívacími problémy. Mohou zde být i problémy neurologické. Psychická traumata se samozřejmě mohou projevovat i různými kožními problémy jako jsou např. ekzémy.

V posledních letech přibývá i projevů vandalismu, agresivity, jakož i majetkové trestné činnosti. Do nebe volající je státní podpora rozbujelého parazitování nepřizpůsobivých  na práci těch, kteří hodnoty vytváří. Psychosomatická traumata mohou vést i k narušení osobnosti. Pokud politické strany, jejich uskupení, či koalice, společnost traumatizují, nelze se divit, že reakce některých jedinců nemíří racionálně proti původcům ale proti celé společnosti!

Pokud se „nahoře“ peníze ztrácí zleva, zprava, z prostředka a dokonce i s „boží pomocí“ některých bohabojných politiků, pak by bylo divné, aby se nekradlo „dole“. Stát není schopen chránit majetek občana, daňový poplatník se však nesmí sám bránit! Jak výhodné právě pro politiky! Tak jak se nám vybarvují politici, stejně tak se nám zbarvují fasády domů a naše okolí „díky“ činnosti sprayerů. A vandalismus? Není snad velká část státního dluhu výhradně projevem politického vandalismu? Prosím tato konstatování nevnímat jako omluvu dané protiprávní činnosti, ale výhradně jako konstatování příčinných souvislostí. Fyzikální zákon akce a reakce působí nejen ve fyzice, jeho funkčnost lze pozorovat v různých obměnách i v běžném každodenním životě!

Vnucuje se otázka, co s tím dělat. Návštěva u lékaře v případě psychosomaticky způsobených chorob je vhodná až nutná. Může zde však lékař pomoci? Uzdravení je primárně podmíněno odstraněním traumatizujících faktorů! Možné receptování psychofarmak bych v tomto případě označil za apriori kontraindikované. Věci by jistě prospělo, kdyby dnes již lépe placení lékaři, když už neodešli, začali pečovat o zdraví společnosti i na této úrovni.

Myslím, že je povinností lékaře nejen srovnávat zlámané nohy, bojovat proti choroboplodným zárodkům, ale i napomoci deaktivovat choroboplodné zdroje, v tomto případě patogenní politiky. Daňový poplatník, či občan za pomoci lékařů jistě daleko lépe pochopí, že jeho zdraví, ať již tělesné či duševní, je značně závislé na tom, jak se chová za dané situace sám. Je nejvyšší čas i pro oblast vysoké politiky zavést podstatně přísnější hygienické podmínky. Účelem psychohygieny ve státě je pak likvidace zdrojů napětí, stresu či traumat.

Dané problémy je nutné řešit nyní, nikoli je odsouvat, či před nimi zavírat oči. I zde nám historie říká, že problémy s postupem času narůstají a jejich následné řešení je den ode dne obtížnější. Kdysi prováděnou akci „čisté ruce“, při níž si je politici ještě více umazali, by bylo vhodné nahradit vhodným léčením s následným uzdravováním. Přetížené doktory medicíny bych nechal nahradit doktory práv. Recept by měl na přechodnou dobu formu obžaloby. Doba se rychle mění, s ní i formuláře. Formulář receptu by se zaměnil na rozsudek a uzdravování by probíhalo v „chládku“. To aby se léčení politici nepřehřáli, až budou hledat prošustrované miliardy. Dlouhodobý chládek by snad zapůsobil i jako politická kastrace.

Politicky kastrovaný úředník by tak neměl šanci plodit společnosti nové traumatizující skutky. Ať již pro současnost, či pro budoucí generace. Takovéto uzdravování patogenních politiků bych viděl jako maximálně racionální investici části finančních prostředků získaných státem od daňového poplatníka.

Karel Hadek