Časopis

Dobrý večer, pane Hadku,
na počátku bych Vám chtěla za celou rodinu poděkovat za vynikající aromakosmetiku, jejíž používání je pro naši rodinu každodenní záležitostí. Vaše vynikající rady nám pomohly s řešením mnoha potíží. Proto se na Vás dnes obracím s dotazem ohledně mytí pokožky přírodním, v domácích podmínkách vyrobeným mýdlem. Moje kamarádka si jej vyrábí, byla na nějakém kurzu a tvrdí, že přírodní mýdlo je pro pokožku to nejlepší. Předem Vám děkuji za Vaši odpověď.

Děkuji a přeji hezký podzim

Milena K.  

Milá paní Mileno,
děkuji Vám za Váš mail i Vámi zaslaný dotaz. Poradna slouží výhradně zdravotnímu a kosmetickému poradenství a dost dobře není možné odpovídat na dotazy technického či jiného charakteru. V tomto případě však rád udělám výjimku, neboť dotazů, jako je Váš, dostávám v poslední době množství podstatně větší než malé. Pokud bych měl odpovědět s trochou dávky ironie, stačilo by konstatování, že svět se nám zbláznil. Nejprve Vás chci ubezpečit, že kdyby mýdla byla tak dobrá, jak jejich propagátoři tvrdí, jistě byste je Vy i další klienti fi rmy našli i v naší nabídce. Nezbývá než konstatovat, že tomu tak není, a dokonce ani nikdy nebude! Pokud se podíváte do historie, pak nemůže uniknout Vaší pozornosti, že na planetě Zemi byla nejen doba ledová, ale, dovolte mi to tak označit, i „doba mýdlová“. Takto bych označil průmyslovou velkovýrobu mýdla, kterou lze datovat někde na počátek 19. století, byť mýdlo jako takové je daleko starší. Zájemce o historii mýdla, jakož i srozumitelnou informaci o chemizmu mýdla, bych rád odkázal na Wikipedii: https://cs.wikipedia.org/wiki/Mýdlo Bez zajímavosti v tomto kontextu není otázka, kdy a proč tedy ona „doba mýdlová“ skončila. Jako konec doby mýdlové by bylo možné uvést zhruba tak polovinu minulého století, kdy chemický průmysl začal průmyslově produkovat detergenty, které můžeme označit i jako saponáty či tenzidy. Málokterý spotřebitel je zná pod těmito názvy, v kosmetice se vyskytují pod jmény šampon, pěna do koupele, sprchovací gel, zubní pasta, ap. Společným jmenovatelem je pak schopnost velice dobře (ve vztahu k pokožce agresivně) rozpouštět tukové nečistoty. Z výhradně praktického hlediska, nikoli tedy ve vztahu k pokožce, lze označit tenzidy jako dokonalejší a účinnější. V tvrdé vodě mýdlo vytváří s vápníkem a hořčíkem nerozpustné komplexy a činí tak mýdlo obtížně využitelné, až prakticky nepoužitelné. Proto z „mýdlových dob“ známe doporučení (tehdy to bylo nutné) používání měkké dešťové vody. Vysvětlovat rozdíl vlivu na pokožku mezi mýdlem a tenzidy z hlediska odborného by bylo pro laika nejen nejspíše hůře pochopitelné, nezáživné a nudné. Použijme tedy lakonické přirovnání. Rozdíl je asi takový, jako by byl rozdíl při nakopnutí buď levé, nebo alternativně pravé hýždě. Od oněch propagátorů „přírodního“ mýdla bych si rád vyslechl odborné pojednání, co že na mýdle, jako výsledném produktu, je přírodní. Jejich, jak jinak než „přírodní“, pohádky a blafy bych rád označil jen za oblbování neinformovaného zákazníka. A tak se snaží. Ne každý může být profesí chemikem. Ne každý se může zabývat vztahem chemikálií k pokožce. Chceme ‑li vyrobit mýdlo, potřebujeme k tomu nějaký tuk, případně olej. Proti tomu bych neměl námitku, koneckonců i my používáme rostlinné oleje. Na rozdíl od „přírodomýdlotvorců“ do olejů nesypeme louh, tedy žíravinu, která se běžně používá na čištění ucpaných odpadů… Ti s vyvinutým smyslem pro humor, ale bez odborných znalostí, dokonce argumentují použitím olejů lisovaných za studena. Výsledkem smíchání olejů s louhem (případně i sodou) je chemická reakce, která z ve vodě nerozpustného oleje vytvoří zcela novou chemikálii s vysokým podílem hydroxylových aniontů vykazujících zásaditou reakci! S tím, že pokožka je chráněna hydro ‑lipidovým kyselým ochranným pláštěm, si „mýdlošprýmaři“ hlavu nelámou. Že v kyselém prostředí na naší pokožce žije symbiotická acidofi lní mikrofl óra, buď netuší, nebo je jim to putna. Občas používaný argument, že v mýdle již hydroxid sodný není, je sice pravdivý, ale v principu scestný. Jinými slovy, „zmizení“ hydroxidu sodného ale neznamená, že zmizí i jeho neblahé účinky na pokožku, tedy alkalická reakce! I zde mohu použít celkem věcné přirovnání. Vysypeme ‑li jed na myši z kávové lžičky do úst a spolkneme, jed sice zmizí, ale jedovatost zůstane. (Prosím čtenáře o důvěru, v žádném případě neověřovat správnost tohoto přirovnání.) Lze tedy konstatovat, že „doba mýdlová“ musela skončit jen a jen proto, že používání tenzidů bylo v praxi jednodušší a praktičtější. Jak již jsem zmínil, agresivní tenzidové mycí prostředky při dlouhodobém používání poškozují funkce pokožky podobně jako mýdlo. Nelze se divit, že lidé stále hledají něco jiného, něco „lepšího“, a objevují něco z již pomalu zapomenutého. Dle mé úvahy i proto, že na rozdíl od tenzidů, je výroba mýdla z hlediska technologického tak jednoduchá, že jej lze doslova uvařit i v každé kuchyni. Možná je to i dobrý byznys. Obchodníci nabídnou suroviny, po pravdě uvedou, jak jsou tenzidy nevhodné, až nebezpečné. Zamlčí, že mýdla na tom nejsou lépe. Z matematiky pak odvodí, že je-li 1 + 1 = 2, potom: rostlinný olej + kuchyň = přírodní mýdlo! Dokonce, jak jsem se i dočetl: „Rostlinné oleje jsou velice výživné (svatá pravda, pokud je jíme)… právě v domácích podmínkách si můžete udělat kvalitní, zaručeně přírodní výživné mýdlo“. (Toto je zralé na Nobelovu cenu za blbost.) A tak byznys kvete, mýdlo mydlí, pokožka úpí a rozum je tak nějak bokem. Z mého pohledu není mýdlo nic jiného, než pro pokožku nevhodná chemikálie. A tak mnozí v dobré víře a nevědomosti vyhání čerta ďáblem. Koneckonců, cestu hledání jsem si prošel před… Jó, jó, to snad ani není pravda, že je to již tak dávno. I mě výlet do historie přivedl do doby mýdlové. Ale šel jsem ještě podstatně dále časem zpět. V rychlosti jsem se mihnul kolem starých Egypťanů, Féničanů a dalších civilizací, až do doby nějakých těch 150 000 generací před námi, tedy tam, kdy pravděpodobně povstali naši přímí předkové, jako třeba pověstná etiopská Lucy, či „o pár týdnů později“ Homo erectus. Že i tito naši předkové měli své hygienické návyky, je dle mého zcela jisté. Díky skutečnosti, že neměli ani chemické tenzidy, ba dokonce ani „přírodní“ mýdla, domnívám se, že jim nezbývalo nic jiného než očista olizováním, tedy vlastními slinami, tak jak to známe od psů, koček apod. Slina je velice zajímavá tekutina. Kdyby nic jiného, jako vlastní tělní tekutina není schopna vyvolat dnes velice rozšířené alergie. Podstatně důležitější však je fakt, že olizování, tedy formu hygieny lze z hlediska technického označit jako očistu fyziologickou, na rozdíl od dnes praktikované očisty chemické. Právě tento poznatek byl, nikoli důvodem k nabádání se vzájemně olizovat, ale tím podstatným impulzem hledat pro pokožku možnosti, jak ji čistit nikoli chemicky, ale fyziologicky! Vraťme se zpět do dnešní doby. Koupelové oleje, sprchovací oleje, jakož i mnohé další mycí olejové preparáty vznikly jako důsledek onoho hledání. Takto pojaté preparáty nezbavují pokožku hydrolipidového kyselého ochranného pláště, nealkalizují pokožku, dokonce ani nelikvidují „životní prostředí“, tedy vše, co pokožka vytváří pro zdraví a přítomnost nutné symbiotické mikrofl óry na jejím povrchu. O tom, že je to správná cesta, jak se starat o blaho i zdraví našeho největšího tělesného orgánu, by bylo zbytečné psát další řádky. Za dobu, co jsou olejové mycí preparáty v nabídce, pomohly tisícům použivatelů zbavit se kosmetických či zdravotních problémů, které měly původ v agresivních mycích produktech, jako jsou mýdlo a tenzidy. Budu rád, pokud nejen Vám, ale i čtenářům Aromaterapie moje odpověď bude alespoň trochu užitečná.

Karel Hadek